V ŽERAVICÍCH SLAVNOSTNĚ OTEVŘELI NOVOU HÁZENKÁŘSKOU HALU, NECHYBĚLI ANI RODIČE REPREZENTANTA STANDY KAŠPÁRKA
Pátek 25. září 2020 bude velkým písmem zapsán v házenkářské kronice klubu v Žeravicích. V malé obci kousek od Přerova, čítající něco přes 500 obyvatel, byla v tento den slavnostně otevřená sportovní hala. Hala ryze házenkářská, na rozdíl od té staré, stojící jen o pár metrů vedle, zcela splňující regule a parametry pro všechny soutěže České republiky. Tento den byl také velkým krokem pro klub, jehož historie sahá až do roku 1943. První handballové utkání se ale v Žeravicích odehrálo až v roce 2008! Do tohoto roku se totiž hrála na stejném místě, na kterém nyní stojí právě nově vybudovaná hala, házená národní. Český sport, jehož tradice sahá až do roku 1905 je tedy ještě starší než jeho mezinárodní forma.
„Dnes už nevíme, kdo přišel jako první s myšlenkou postavit si vlastní halu, ale pravděpodobně to bylo někdy kolem roku 2010 při jedné z diskusí výkonného výboru klubu. V tu dobu jsme za sebou měli první kroky v házené mezinárodní a poznali jsme, že pokud chceme naplňovat svůj cíl, dlouhodobě rozvíjet házenou, a hlavně vychovávat mladé házenkáře a házenkářky, tak se bez vlastní haly neobejdeme,“ říká k rozhodnutí stavby házenkářské haly předseda klubu Pavel Zubík a pokračuje v objasňování realizace celé stavby: „ Postupně jsme nechali zpracovat a přepracovat technické studie námi vysněného objektu a v roce 2014 poprvé žádali Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o dotaci, kterou jsme po každoročním opětování žádostí nakonec získali v roce 2019. Na spolufinancování se krom již zmíněného ministerstva a našeho klubu podílelo také Statutární město Přerov a Olomoucký kraj.“
Určitě s námi budete souhlasit, když řekneme, že výsledek snažení je skvělý. Házenkářská hala byla i za velké pomoci všech členů klubu postavena s nákladem přibližně 16 milionů korun s dvouměsíčním předstihem oproti původnímu plánu, a nejen házenkářům dnes nabízí kapacitu 400 návštěvníků. Ověřit v praxi si to mohli i účastníci pátečního slavnostního dne, kdy v rámci oficiálního otevření nové haly probíhal turnaj staršího minižactva a vítězný zápas domácího celku mužů se soupeři z Polanky nad Odrou.
Přechodem klubu SK Žeravice na handball však ztratila v roce 2008 národní házená svůj nejúspěšnější klub historie. 13 titulů, 7 stříbrných medailí a 2 bronzové z nejvyšší mužské soutěže je doteď nepřekonaný rekord tohoto sportu. Legendární časy nastaly v druhé polovině osmdesátých let, kdy nadějná generace dorostenců získala 5 titulů mistrů republiky v řadě a následně se podílela také na 8 po sobě jdoucích titulech a celkově 13 triumfů za 16 let v kategorii mužů. Poslední tituly před přechodem na handball přidali mladší žáci, mezi kterými byla také současná hvězda české reprezentace.
Žeravičtí rodáci Stanislav Kašpárek a Magda Kašpárková hráli národní házenou celý život. K tomuto sportu odmalička vedli také své dvě děti, syna a dceru, nesoucí jejich jména. S přechodem na handball ale musela celá rodina změnit nejen své návyky, ale v případě dětí také kluby. Kategorie se ani pro jednoho z nich nenašla a oba zamířili do Olomouce. Magda Kašpárková v ní zůstala do dnes a branky střílí v interligové Zoře Olomouc. Standa vydržel v Olomouci pouze dva roky, poté přestoupil v 15 letech do Zubří, po němž už následovalo maďarské angažmá.
Oba rodiče nemohli u slavnostního otevření sportovní haly chybět a my jsme toho využili, abychom se na začátky především staršího a slavnějšího ze sourozenců zeptali. Tatínek se původně představil pouze jako psychická podpora pro maminku, časem se ale k rozhovoru rád přidal.
Začněme dneškem. Otevřela se nová házenkářská hala, co to pro házenkáře a obyvatele Žeravic vůbec znamená?
Maminka: Znamená to pro nás strašně moc. Jsme malá vesnice, vyrostli jsme z té naší původní národní házené, což je naše srdcová házená, srdcová záležitost a v podstatě jsme se dostali až sem. Nakoukli jsme s handballem do světa a dnešní otevření naší vlastní haly pro nás znamená hodně.
Jak vypadalo pozadí té změny z národní házené na handball, co stálo za tím, že se klub rozhodl jít mezinárodní cestou?
Maminka: Naši muži, včetně mého muže, byli generací, která vyhrála v národní házené 13 titulů. Já jsem byla členkou výboru, takže jsem o tom také spolurozhodovala. Společně jsme došli k tomu, že ta národní házená nás už nikam neposune. Chtěli jsme jít zase o krok dál a stejným způsobem pracovat i s dětmi. Nabídla se možnost výjezdů na turnaje do ciziny, děti se mohly o něco více naučit, a navíc má handball přeci jen větší budoucnost. Proto došlo k hlasování v rámci všech členů klubu a odhlasoval se přechod k handballu.
Chápeme správně, že Vy a Vaše rodina jste byli právě pro ten přechod?
Maminka: Určitě, byli jsme jednoznačně pro. Už jste mi naznačila, že Vaše rodina má s tou bohatou a úspěšnou historií spousty společného.
Dokázala byste nám přiblížit, kdo a jakou stopu zde zanechal?
Maminka: Pokusím se. To úplně původní hřiště na národní házenou, které zde bylo, zakládal ještě můj… (krátké přemýšlení a ujištění se u svého manžela) dědeček. Ano, dědeček. Ten byl jedním z těch, kteří v roce 1943 vybudovali úplně první, škvárové, ještě to ani nebyl písek, hřiště. Poté dostal můj tatínek zdejší manšaft do ligy, to bylo tuším v roce 1973. No a generace mého manžela byla ta, která do Žeravic přivezla 13 ligových titulů. To byly naprosto úžasné roky, jezdilo se po republice, hrála se tu krásná utkání, Morava proti Čechám… Když přijely třeba Nýřany, nebo Plzeň-Újezd, to bylo pokaždé úplně narváno, možná ještě více než dnes. Národní házená je celý náš život.
Předpokládám, že od Vás si ji zahrál úplně každý…
Maminka: Přesně tak, národku hrál každý z naší rodiny, ať to byl dědeček, tatínek, manžel, jeho bratr… Bylo tu i ženské družstvo, takže já sama jsem hrála také od mladších žaček až do žen. Jako trenérka jsem vedla ještě své mladší dítě, Magdu, která také začínala na národní házené. Teď hraje handball za Zoru Olomouc. Hrála tu moje sestra, její děti, sestřenice… Ta vesnička je opravdu malá, žije tu okolo 500 obyvatel a házenou miloval každý, takže jí také všichni hráli.
Měl vůbec Standa na vybranou? Co se týče toho sportu, který bude provozovat?
Maminka: (smích) Samozřejmě že neměl.
Tatínek: Měl!
Maminka: Už v kočárku jsem ho vozila po hřišti, když byl úplně malinkej! Takže v žádném případě neměl. Tady není 5 sportů na vybranou, když tu žijete, automaticky se to nabízí, i kvůli tomu, jakou historii jsme s házenou měli spojenou. Na výběr neměl. (smích)
Ať už v těch prvních letech, nebo i třeba postupem času, nechtěl od národní házené utéct? Neoslovil ho nějaký jiný sport?
Tatínek: Loni ho oslovil tenis! (smích)
Maminka: No dobře, Stando, tak protože byl přes prázdniny doma, tak začal pro zábavu hrát tenis… Ale jinak od začátku hrál národní házenou. Začínal s ní v 6 letech na obraně, stál tam jako panáček, ještě se neuměl pořádně hýbat. Chvilku hrál v obraně, ale pan Zubík, strýc nynějšího předsedy klubu, nám říkal: „Máte tady vysokého leváka, dejte ho do útoku, proboha!“ Tak pak začal hrát v útoku.
Dokážete objektivně posoudit, jak mu házená šla? Když byste ho srovnali s ostatními vrstevníky, se kterými se utkával při zápasech a později i na těch republikových turnajích? A je mezi těmi úspěchy, na které stihl před přechodem na handball dosáhnout, nějaký, který byste chtěli vyzdvihnout?
Maminka: Na prvních turnajích, které hrál, byli hodně šikovní kluci Zubíkovi. Byli pohyblivý, šikovní na rozích… To byl Standa ještě hodně malý a o 2 roky mladší. Ale je pravda, že později na mistrovství v Brně posbíral všechno, co mohl, vyhráli jsme celý turnaj a Standa byl navíc nejlepším útočníkem a nejlepším střelcem. To byl pěkný turnaj.
Zatímco národní házené v Žeravicích začaly poslední roky existence, generace Standy Kašpárka zažívala svoje „zlaté časy“. V březnu roku 2006 nejprve ovládli mladší žáci Žeravic halové mistrovství republiky, poté v červnu stejného roku oslavili na domácím hřišti také titul Mistra České republiky. Na mistrovství byl čerstvě desetiletý Standa s 18 góly druhým nejlepším střelcem svého týmu. Během celé sezóny neprohrálo družstvo vedené Jiřím Zubíkem st. jediné utkání. V dominanci pokračoval tým i v sezóně následující. Stejně jako o rok dříve začala cesta úspěšnou sezónou triumfem na halovém mistrovství. Vrcholem pak bylo mistrovství ČR 2007 v Brně. Žeravice si poradily se všemi soupeři rozdílem třídy a obhájily tak titul mistrů republiky v kategorii mladších žáků.
Stanislav Kašpárek si svůj druhý titul osladil cenou pro nejlepšího útočníka a s 41 přesnými zásahy byl zároveň nejlepším střelcem turnaje. Následující sezónu se scénář opakoval. V Bohunicích vyhrál v březnu 2008 se svým týmem Kašpárek potřetí halové mistrovství a sám získal znovu ocenění nejlepšího ráče i střelce. Stejně tak se mladším žákům Žeravic podařilo dostat potřetí za sebou i na letní mistrovství republiky. Do Brna ale vyrážel tým vedený Stanislavem Kašpárkem st. s úzkým kádrem a se střízlivými cíli. I ty byly nalomeny hned po prvním dnu. Během druhého zápasu turnaje si Stanislav Kašpárek zlomil ruku a zbylé tři utkání už neodehrál. Jeho tým skončil na předposledním pátém místě. Pro Standu, který nestihl odehrát ani dva zápasy (i tak nasázel 23 gólů) se jednalo o poslední turnaj v národní házené. V Žeravicích se pak během následujících dnů a měsíců odhlasoval přechod na mezinárodní házenou.
Tatínek: Do starších žáků už jsme přešli na handball. Pro něho to bylo vzhledem k věku hraniční, být třeba o 2, 3 roky starší, tak už by se do toho handballu nedostal. Ty návyky by už nedokázal tak snadno měnit.
Maminka: Bylo dobře, že ho do handballu opravdu dostali v té Olomouci. Od nás samozřejmě také něco pochytil, ale když si to představíte. My jsme byli trenéři národní házené, pro nás to byl možná ještě větší šok než pro ty děti. V Olomouci se hrál čistě handball a tam mu asi největší základy dala paní trenérka Krobotová.
Tatínek: Ale pozor, on v handballe nebyl dobrý! Vždycky bojoval o sestavu, chodil za mnou po tréninku a brečel, že tam nebude jezdit, nebude tam hrát… Na tréninky do Olomouce jsme jezdili pětkrát týdně. To samé, když přišel poprvé do Zubří, nebyl nijak dobrý. V Zubří byli daleko lepší hráči.
Maminka: V Zubří nám říkali, že ho tam naučili běhat a driblovat! (smích)
Nechtěl se někdy vrátit k národní házené? Nepřišel někdy třeba po některém z těch tréninků, kdy se mu v začátcích nedařilo, že chce znovu hrát „tu svoji“ házenou?
Maminka: Standa je bojovník. Když přišel ze zápasu, tak si leckdy postěžoval, že si myslel, že bude hrát víc a že mu dá trenér víc prostoru. Hned druhý den už byl ale zase připravený jet na další trénink, další zápas, další turnaj. V tom byl takový zabejčený, nevzdal to.
Tatínek: Je to jeho tvrdá povaha. Vidíme to i teď, v Szegedu pořádně 2 roky nehrál a stejně tam chtěl být a otočit to. Tak to měl už od mala, pobrečel si, že už nebude hrát a druhý den to byl on, kdo přišel a: „Tati, jedeme na trénink!“ V Zubří byla řada mnohem větších talentů, kteří se na to ale vykašlali. On vždycky bojoval.
Národní házenou se živit nedá a nikdy to ani nešlo. Kdyby se v roce 2008 nepřešlo na handball, co by ze Standy dnes bylo? Co ho bavilo, čím chtěl třeba jako malý být?
Maminka: No tatínku, tak to je na tobě! To si já vůbec neumím představit (smích). Škola v Zubří je s házenou přímo spojená, tréninky a studium si tam navzájem vyhovují. V těch 14 letech, kdy tam odcházel na internát, tak to bylo v podstatě ještě o tom, co řekli rodiče. Domluvili jsme se Zubřím, kde je škola spojená s házenou, tak se půjde tam. Ale že by on sám přišel a říkal, chci být třeba… řidič autobusu, tak to ne.
Tatínek: My jsme ho od 12 let vozili do Olomouce a žil v režimu škola, házená, škola, házená… Vlastně neměl čas nad něčím dalším přemýšlet. Když náhodou nešel na trénink, tak já vzal kolo a on šel běhat. Přišel domů, vzal si knížky a šel spát. Nikdy jsme se společně nebavili o tom, čím by chtěl být, ten čas na to nebyl.
Jak jste prožívali jednotlivé přestupy? Asi to bylo jiné v rámci českých klubů, než když za vámi přišel s tím, že se stěhuje do země s jazykem, kterému nerozumí nikdo na světě.
Maminka: Standa hrál rok Extraligu v Zubří. Během toho roku přišla nabídka ze Švýcarska a Standa chtěl jít hrát někam ven, do zahraničí. Tak se tam jel s tatínkem podívat a po návratu jsme byli v podstatě rozhodnutí, že se do toho Švýcarska půjde. Pak k nám ale přišel pan Míka, sedli jsme si spolu u nás na zahradě a povídá: „Přišla nabídka z Maďarska, jeďte se tam podívat, slibte nám, že se tam podíváte!“ My jsme tam tak seděli pod pergolou a koukáme na sebe. Do Maďarska? O maďarské házené jsme nevěděli vůbec, ale vůbec nic. Nicméně sebrali se, jeli tam a vrátili se úplně nadšení… Stando ty si tam byl, tak o tom povyprávěj…
Tatínek: Přijeli jsme do Balatonu, což je tým hrající okolo šestého místa v maďarské lize a to zázemí, to nemá v Česku nikdo. Dvě tréninkové haly, autobus, posilovny, rehabilitační středisko. S ničím tam nebyl problém, ubytování, jídlo, auto! Peníze vždycky vyplácely v termínu. Ty podmínky tam jsou možná ještě lepší než v Německu. Trénovali 8x v týdnu, vedl to výborný trenér, který měl v týmu samé mladé kluky, kteří všichni mířili výš, Balaton je vlastně takové véčko Veszprému. Tam tedy vydržel tři roky a byl tam maximálně spokojený. Během toho druhého roku si ho vyhlédl Szeged, se kterým podepsal předsmlouvu a pak šel tam. Já jsem měl takové nutkání, aby se pokusil dostat rovnou do Veszprému.
Ale udělal dobře. Kluby jako Veszprém už nechtějí učit mladé kluky házenou, ty chtějí hotové hvězdy. Takže si vybral správně Szeged. Město je to krásné a to zázemí… My jsme tam přijeli, okolo nás v tu chvíli 3 manažeři, tady máte auto, tady mát nabídku z 10 domů, vyberte si, který chcete. Vybrali jsme dům, část ceny zaplatil klub. Takhle začal. A po roce už chtěl jít Standa pryč, protože si nezahrál. Jemu nešlo o maďarskou ligu, tu mohl hrát kdekoliv. On chtěl hrát Ligu mistrů. Já sám, jakožto rodič, jsem si myslel, že po EURU v Chorvatsku, kde něco ukázal, ten prostor dostane a hrát bude. Ale přišel do Szegedu a povídá nám: „Já neumím hrát házenou“. Ta organizace, přístup, disciplína, to je zase někde úplně jinde.
Když už jste nakousl EURO v Chorvatsku. Standa na něj přijel jako neznámý hráč, jak pro svět, tak vlastně i pro české fanoušky, kterým rychle utekl z Česka do Maďarska, aniž by se o něm nějak více vědělo. Na mistrovství ale doslova vyletěl, byl druhým nejlepším nováček celého turnaje, 7. nejlepší střelec. Jak jste to jako rodiče prožívali?
Maminka: Bylo to… ani to nedokážu pořádně popsat. Bylo to pro nás, stejně jako pro všechny, velké překvapení. Jezdili jsme se tam koukat na zápasy, jak do Varaždinu, tak i na ten poslední do Záhřebu. Fandili jsme tam spolu s dalšími, kteří tam přijeli… Bylo to úžasný. Jak říkáte, moc lidí ho pořádně neznalo, což mu možná pomohlo, nikdo nevěděl, co od něho čekat, jak k němu přistupovat. Strašně nás v tom Chorvatsku potěšil.
Změnila se po Chorvatsku nějak jeho osobnost. Přestup do velkého evropského týmu, zazářil na největší házenkářské akci světa…?
Tatínek: Tatínek ho pokaždé uzemní! (smích)
Maminka: (smích) Manžel ho vždy trochu srazí k zemi, i když dá 5, 6 gólů v zápase, tak mu říká: „no ale mohlo to být lepší, tam a tam se mohlo něco udělat líp“. Ale ono je to třeba, nemůžete, kord jako rodič, ho pouze chválit do nebes. Všechno je to samozřejmě o tvrdé dřině“.
Tatínek: Myslím si, že zrovna Standa to zvládá. Zbytečně vysoké sebevědomí nemá, když mu zápas vyjde, vždycky hledáme, co mohlo být lepší, když mu nevyjde, snažíme se ho povzbudit. Nikdy mu to ale nevlezlo do hlavy. Jednou třeba slíbil, že pojede na nějaký kemp a přišel s tím, že se mu tam moc nechce. Tak mu říkám: „Ty si to ale slíbil, takže tam pojedeš!“ Poslechl mě a jel. Stejně tak mu připomínám, že toho ještě moc neuhrál a žádná velká hvězda není. Ale můžu říct, že žádné hvězdné manýry nikdy neměl.
Velmi příjemné povídání pokračovalo další desítky minut. Probrali jsme témata o Standově povaze, která mu pomáhá zapadnout do kolektivu a která mu umožnila i bez znalosti jazyka a prostředí vydržet v prvních měsících v Maďarsku. Nyní tam odstartuje svoji šestou sezónu, čímž své rodiče pro jednou zase překvapil. „Když do Maďarska odešel, mysleli jsme si, že bude už na Vánoce doma, už jsem sháněl peníze na výkupné,“ svěřil se nám tatínek už v opravdu uvolněné atmosféře. Jak on, tak i Standova maminka nám během povídání několikrát dokázali, že mají velký přehled a díky výkonům jak jejich syna, tak i dcery Magdy Kašpárkové, handballu zcela propadli.
Došlo i na témata, která jsme slíbili, že si necháme pro sebe a také to dodržíme. Do házenkářského světa už tolik nepatří a padla čistě pro zasmání, což opět dokazuje, jak příjemně se nám s rodiči českého reprezentanta povídalo. Závěrem tedy patří obrovské poděkování právě jim, za jejich čas, který strávili nejen s námi, ale také se svými dětmi, díky čemuž mohl tento rozhovor vzniknout. Jak jim, tak i Standovi, Majdě a celé házené v Žeravicích přejeme do budoucna jen a jen to nejlepší!
Fakta: Sportovní hala SK Žeravice
Kapacita: 400 návštěvníků
Tribuna: 222 diváků
Rozměry: 47 x 32m
Výška: 12m
Zateplený celý obvodový plášť
Špičkové osvětlení
Konstrukce vyrobena z pravé švédské oceli
Zdroj: HNB
Foto: HNB, web SK Žeravice, EHF, ČSH